MŮJ TANEC

Energie - hnací motor veškerého dění, ani v tanci to bez ní nejde.

Pro konkrétnější představu tohoto pojmu používám slovo "passion", protože mám na mysli energii, se kterou jdete naplno do věcí, které vás naplňují a dávají smysl. Může se stát, že za sebou máte velmi mentálně náročnou část dne, ale fyzicky jste v podstatě nic nedělali. V tu chvíli máte energii, že byste uběhli 5 kilometrů, ale chybí vám ona passion energie - vášeň pro cokoliv… Nejraději byste si prostě lehli na gauč a koukali na seriál. To je ta energie, co nás nyní zajímá.

V dnešní době je hodně v oblibě delegování - přenášení úkolů na někoho jiného. Také jsme zvyklí, že se věci dějí, aniž bychom tomu museli napomáhat. Když jsme malí, máma udělá svačinu, táta se postará o rozbitý počítač. Když jsme velcí, online diář nám řekne kdy a kde máme být.

Problém nastává, když dojde na přerozdělování passion energie. Jako když jedete metrem, vnímáte, že se pohybujete prostorem, ale svoji pozornost soustředíte na milion jiných věcí, než na to, že to metro jede. Kdybyste se ale ocitli v roli řidiče metra, přístup by byl (alespoň doufám) jiný.

V tancování musíte řídit svoje metro!

V přístupu k tancování se často vyskytují dva modely založené na stejném principu:

    1. Dětský / mládežnický přístup

"Trenére tady jsem, budu poslouchat, co říkáte a trénovat to."

To je super, jenže často se tímto přístupem z trenéra stane jen další učitel zadávající úkoly, které bych měl nějak plnit. Trénink tance se tedy stane dalším domácím úkolem v řadě: "Jasně že miluju tancování!! Ale - trénovat doma 20 minut choreografii... Eeeh teď ne, udělám to pak..."

     2. Dospělácký přístup

"Já dávám peníze, platím si trenéra, ten mě má naučit tančit."

Tanečník se přitom stává hlínou, ze které trenér vší silou modeluje sochu podle svých představ. Jistě, tanečník to fyzicky vykoná sám, ale trenér je v pozici - co žáka nenaučím a nedohlédnu na protrénování na lekci, to tam není.

Sjednocujícím principem pro oba přístupy je, že výuka tance se často stává dalším úkolem ke zpracování. My ale obvykle vnímáme úkoly negativně a náš mozek má naučený "program", jak je řešit.

Naskočí tedy jeden z výše popsaných modelů: Děti to vidí podvědomě jako úkoly z matiky a dospělí jako nákup čehokoliv. Čím výrazněji se tyto principy uplatňují, tím méně passion energie do procesu proudí. A tady začíná začarovaný kruh - čím méně aktivity a nadšení pro věc, tím více prokrastinace.

Nemyslím si, že by tyto přístupy byly apriori zlé či arogantní. Setkáváme se s ním i u snaživých, motivovaných žáků. Dětí i dospělých.

Takže jak z toho ven?

Musíme si prioritně uvědomit, že jde o problém vnitřního nastavení. Musíte se naučit vnímat tancování jako vaše vlastní, ne jako tancování vašeho trenéra nebo vašich rodičů.

Představte si, že jste nadšenci do aut a nějaké luxusní vlastníte. Pojedete s ním do lakovny a oni se vás zeptají, jakou barvou ho mají přelakovat. Asi neřeknete: "Něco mi tam dejte, to je fuk."

A právě při studiu tance se s takovým přístupem často setkáváme. Je to vaše tělo, je to to nejdůležitější, co máte.

Pokud mi trenér řekne tady propni nohu, vy si kupujete informaci, která vám pomůže vylepšit vaše tělo! Proto moje passion energie míří jen a jen do toho, abych posunul svou schopnost pracovat se svým tělem a aby nádherně propínalo nohu. Není to "úkol od trenéra", nebo "tak dobře, děkuji za informaci", je to šance, jak se můžete zlepšit vy sami. Jen a jen vy sami!

Když sleduji nižší třídy, často vidím tanečníky plnit zadání lektorů. Jejich řeč těla říká: "Snažím se dělat to, co bych prý měl". Dobří tanečníci (myslím přístupem, ne úrovní) tančí tak, že prezentují svoje tělo a co umí. Jako by při tanci jejich tělo říkalo: "Podívej, jak luxusně propínám nohu." I kdyby reálný produkt vypadal méně kvalitně, celková energie bude jiná.

Tento princip platí jak v tanci samotném, tak (a to je důležitější) v celém vývoji taneční kariéry. Vše, co děláte, děláte pro sebe. Kdybyste to nedělali pro sebe, tak to přece nemusíte dělat vůbec. Pokud se zlepšíte, uvidíte na sobě výsledky a ty výsledky budou vaše - budete to vy. Proto dávejte pozor na to, kdo řídí vaše metro. Jste to opravdu Vy?